Adolf Loos: Povídka o ubohém boháči.

Chci Vám vyprávěti o chudém bohatém.

Měl peníze a statky, věrnou ženu, která mu slíbala s čela starosti a měl řadu dětí, jež by mu byl záviděl nejchudší z jeho dělníků.

Jeho přátelé ho milovali, neboť vše, čeho se dotkl, vše se dařilo.

Ale dnes je tomu zcela, zcela jinak.

Stalo se to takto:

Jednoho dne řekl si muž: „Máš peníze a statky, hodnou ženu a děti, které by ti záviděl i nejchudší dělník. Ale jsi šťasten? Hleď, jsou lidé jimž chybí vše co ty máš a přec mají víc. Jejich starosti jim pomáhá zaplašovat veliká kouzelni­ce: umění. A čím je umění tobě? Neznáš je ani podle jména. Každý fouňa může u tebe odevzdat svou navštívenku a tvůj sluha před ním otevře dveře dokořán. Ale umění ještě jsi nepřivítal. Já vím, že nepřijde samo. Vyhledám je. Ať ke mně vejde jako královna a bydlí u mne.“

Byl to muž plný síly. Čeho se chopil, to provedl s velkou energií. Každý kdo ho zná, může vám to potvrdit.

A tak šel ještě téhož dne k slavnému architektovi a řekl mu: „Uveďte umění do mých čtyř stěn. Cena nerozhoduje.“

Architekt se nedal dvakrát pobízet. Zašel osobně k bohatému muži a vyhodil všechen jeho nábytek, povolal armádu parketářů, čalouníků, lakýrníků, zední­ků, natěračů, truhlářů, instalatérů, hrnčířů, malířů, sochařů, a než ses nadál, bylo umění polapeno, rozškatul­kováno a bez­pečně uloženo ve čtyřech stěnách bohatého muže.

Bohatý muž byl přešťasten.

Přešťasten chodil novými místnostmi.

Kamkoliv pohlédl, bylo umění — umění ve všem a všude.

Sáhl na umění, dotkl-li se kliky, seděl na umění posadil-li se na židli, zahrabal svou hlavu do umění když ji znavenou položil do podu­šek, i jeho noha se nořila do umění, kráčel-li po kobercích.

S neskonalým zanícením se opájel uměním.

Od té doby, co také jeho talíř byl opatřen artistickým dekorem, rozkra­joval svůj řízek s dvojnásobnou energií.

Byl veleben, bylo mu záviděno.

Umělecké časopisy opěvovaly jeho jméno jako jednoho z prvních mecenášů v říši, jeho pokoje byly vyobrazovány, popisovány a vysvět­lovány jako vzor a pobídka k napodobení.

A také toho plně zasloužily!

Každý pokoj tvořil uzavřenou symfonii barev. Stěny, nábytek a látky byly sladěny nejrafinovanějším způsobem. Každý předmět měl své určité místo a byl s ostatními v nejskvostnější kombinaci.

Na nic, vůbec na nic architekt neza­pomněl. Popelníčky, příbory, zhasínadla, všechno bylo jím osobně navrženo. Nebyly to jen běžné architektonické výtvory, Bůh chraň, každým ornamen­tem, každým tvarem, každým hřebíkem byla vyjádřena majitelova individualita. (Psychologická práce, jejíž obtíže jsou každému zřejmé.)

Architekt odmítal skromně všecky pocty.

„Neboť,“ — řekl — „tyto pokoje nejsou vůbec ode mne. Tamhle v rohu stojí totiž socha Charpentierova. A jako bych zazlíval každému, kdo by vydával pokoj za svůj návrh, kdyby použil třeba jen jedné mojí kliky u dveří, právě tak nemohu chtít vydávat tento pokoj za svůj duševní majetek“.

Tato slova byla ušlechtilá a důsledná.

Mnohý truhlář, jenž opatřil, na příklad, svůj pokoj tapetou Waltera Crane a jenž, přes to, všechen v něm se nalézající nábytek chtěl připsat sobě, poněvadž ho vymyslil a provedl, zastyděl se až na dno své černé duše, když ta slova zvěděl.

Po tomto odbočení vraťme se k našemu bohatému muži.

Řekl jsem přece již, jak byl šťasten. Velkou číst svého času věnoval nyní svému bytu, neboť umění se musí člověk učit. To brzy pochopil. Bylo tu mnohé, co si musil pamatovat. Každý předmět měl své určité místo. Architekt to s ním mínil dobře. A všecko promyslil předem. Každá sebe menší krabička měla určité místo, které bylo zvlášť pro ni určeno.

Byt byl pohodlný, však „namáhal hlavu“. Architekt dohlížel proto v prvních týdnech na bydlení, aby nedošlo k žádné chybě. Bohatý muž se tedy namáhal, seč byl. Ale stalo se přece, že odložil knihu a v myšlenkách ji zasunul do přihrádky, která byla určena pro noviny. Nebo sklepl popel se svého doutníku do originelní vyhloubeniny stolu určené pro svícen. Vzal-li jakýkoliv předmět do ruky, měl velmi co činit, aby vyhledal staré místo a někdy musil architekt rozvinout detailní nákresy, aby bohatému muži znovu objevil to pravé místo pro krabičku sirek.

Kde užité umění slavilo takové triumfy, nesměla ovšem zůstat pozadu hudba. Tato idea zaměstnávala bohatého muže značnou měrou. Podal žádost k tramvajové společnosti, aby užívala místo nesmyslného zvonění, zvonkového motivu z „Parsifala“.

Ale společnost neměla chuti mu vyhovět. Neměla ještě pochopení pro užité umění.

Za to bylo mu dovoleno vydláždit ulici před domem na vlastní náklad takovým způsobem, že vozidlo bylo nuceno jet v rytmu pochodu Radeckého.

Také elektrické zvonky v jeho bytě dostaly Wagnerovy a Beetho­venovy motivy.

Všichni povolaní kritikové oplývali chválou u muže, jenž otevřel „umění jako věci denní potřeby“ nová pole.

Můžeme si představit, že všecky tyto reformy učinily muže ještě šťastnějším!

Nesmíme ovšem zamlčet, že hleděl, aby byl co nejméně doma!

Nu ano, od tolika umění si člověk tu a tam chce také odpočinout. Či mohl-li byste bydlit v obrazárně? Nebo sedět po celé měsíce na Tristanu a Isoldě?

Nu tedy!

Kdo by mu chtěl zazlívat, že čerpal posilnění z námah, kterých vyžadoval jeho byt v kavárnách, restauracích, nebo u přátel a zná­mých?

Představoval si všechno trochu jinak.

Umění — to se ví — musí člověk přinášet oběti.

A on jich už přece přinesl habaděj.

Jeho oko zvlhlo.

Vzpomínal mnohých starých věcí, jež měl tak rád a jichž přece někdy pohřešoval.

Velká lenoška!

Jeho otec v ní vždy odpoledne podřimoval.

Staré hodiny! A staré jeho obrazy!

Umění žádá obětí!

Vytrvat!

Jednou se stalo, že slavil svůj svátek. Žena a děti ho bohatě obdaro­valy. Dary se mu líbily.

Brzy potom přišel architekt, aby se podíval, je-li vše v pořádku a vůbec rozhodl o mnohých ještě obtížných otázkách.

Vstoupil do pokoje.

Domácí pán ho rád uvítal, neboť měl mnoho na srdci.

Ale architekt přehlédl radost domácího pána. Zbledl a pravil: „Jaké to máte bačkory?“

Bohatý muž se ulekl a pohlédl na své vyšívané střevíce. A ulehčeně si oddychl. Tentokrát věděl, že je bez viny. Bačkory byly udělány podle původních návrhů architekta. Proto klidně odpověděl:

„Vy jste už asi zapomněl. Ty bačkory jste přece sám kreslil!“

„Ovšem,“ zahřměl architekt, „ale pro ložnici. Vy však ničíte těmito dvěma nemožnými barevnými skvrnami celou náladu tohoto pokoje. Což to nenahlížíte?“

Domácí pán byl zmaten Svlékl bačkory a byl k smrti rád, že archi­tekt neshledal nemožnými také jeho punčochy. Šli do ložnice, kde bohatý muž směl zase své bačkory obout.

„Včera,“ počal nesměle, „jsem slavil své narozeniny. Moji drazí mě zahrnuli dárky. Zavolal jsem vás, abyste nám poradil, kam bychom mohli nejlépe ty věci věci postavit.“

Architektův obličej se prodloužil. „Jak vás může napadnout, abyste přijal dárky, což jsem vám všecko nenakreslil? Nemyslil jsem na všecko? Vy už nic nepotřebujete. Vy jste — slovem — kompletní!“

„Ale,“ dovolil si domácí pán namítat, „budu si přece smět něco koupit!“

„Ne, to nesmíte! To by tak scházelo. Věci, které nejsou mnou kresleny? Neučinil jsem dost, když jsem vám dovolil Charpentiera? Sochu, která mne připravila o celou slávu mé práce? Ne, vy už nesmíte nic koupit!“

„Ale když mi vnoučátko daruje svou práci ze školky?“

„Nesmíte ji přijmout.“

Bohatý muž měl nápad.

„A kdybych si chtěl koupit v Secessi obraz?“

„Pak jen zkuste ho někde pověsit! Což nevidíte, že už pro nic není místa? Nevidíte, že jsem pro každý obraz, který jsem Vám sem pověsil, komponoval rám na stěně nebo ve zdi?“

V nitru bohatého muže se cosi převrátilo. Cítil se náhle hluboce, hluboce nešťastným. Viděl svůj budoucí život.

Ne, nikdo mu nesměl už způsobit radost.

Bez žádosti měl chodit kolem obchodů velkého města.

Pro něho už se nic nevyrábělo. Nikdo z jeho milých mu nesměl darovat obraz, pro něho nebyla už práce malířů, umělců a řemeslníků.

Byl vyřazen z budoucího života a jeho snažení, dění a toužení.

Cítil: „Teď už nezbývá, než abych se potácel se svou vlastní mrtvo­lou životem.“

„Ovšem! Jsem hotov! Jsem kompletní!“

—Adolf Loos, 26. dubna 1900. N. W. Tagblatt.

TOPlist